Výhledy

po večerech sedávám u okna svého

ale nemyslím na nikoho jiného.

koukám na místa, kam chodili jsme spolu,

když byli jsme na úplném vrcholu.

teď klesáme akorát dolů

a já sedím u svého stolu.

píšu ti básně o svém smutku,

s poničeným srdcem plným zármutku.

dopřej mi s tebou poslední minutku

nebo klidně pět,

pojďme se společně podívat na svět.

svět ve kterém nejsou starosti,

když už i tak jich máme dosti.

nasaď mi zas ty růžové brýle,

vždyť to bude jenom chvíle.

srdce mi praská při myšlence na tebe,

při vzpomínkách, jak koukali jsme na nebe.

večerní procházky a západy slunce,

kdy jsme sedávali na rozkvetlé louce.

dej nám ještě minutku, nebo pět,

chtěla bych tě mít zas zpět.